Pracuji s počítači od roku 1986, pohybuji se na internetu v podstatě od chvíle, kdy začalo být zajímavé se na něm nějak pohybovat. Sledoval jsem a sleduji, jak se přiblížil lidem, jak se snížily bariéry a mohl na něj začít psát kdokoli, cokoli. Způsobily to podle mě cca 4 klíčové momenty, a to – Rozšíření Wi-Fi do domácností, rozšíření mobilních datových sítí, nástup chytrých mobilů a prudký rozvoj sociálních sítí. Tyto vynálezy způsobily mnoho změn v životě lidí. Jedna z nich je, že všichni máme v každém okamžiku názor na spoustu věcí, o kterých jsme ještě před chvílí neměli ani tušení. Stačí nám k tomu si přečíst kousek článku, nebo dokonce jen jeho titulek. Na tom by nebylo nic tak hrozného, ale v závěsu za tímto jevem jede to, že si podle názorů třídíme lidi. To už tak pozitivní není.
Kde se vzala potřeba škatulkovat lidi
Jsme emotivní lidé, chceme mít jasno, a tak máme rádi černobílé vidění světa. Jednoduchost a přehlednost je pro nás bezpečnější. Asi jsme to dělali vždycky, ale myslím si, že jsme nikdy v historii neměli šanci znát tolik cizích názorů jako v době internetu. A proto jsme to nedělali tak často. Tato schopnost možná vznikla proto, že jsme v pravěku lidstva potřebovali rychle vědět, kdo je dobrý a kdo zlý proto, abychom přežili. Potřebovali jsme rychle a bez přemýšlení vědět, kdo nás chce zabít, a kdo je přítel.
Jak je to v době internetu
Opravdu nás chce zabít nebo nějak ohrozit někdo, kdo si myslí, že Babiš je lepší než Fiala? Opravdu nás ohrožuje někdo, kdo si myslí, že je lepší jezdit v elektrickém autě než v benzinovém? Opravdu ho potřebujeme od sebe odehnat, nebo ho alespoň ponížit? Jsem na internetu opravdu často a i jako podnikatel se stýkám se spoustou lidí a poslouchám jejich názory. Nejsou to jen názory na webové stránky nebo na nemovitosti, což jsou obory, ve kterých se často pracovně pohybuji. Jsou to i názory na ledacos jiného a mnohdy s těmito názory nesouhlasím. Takže kdybych byl tak zásadový a bavil se jen s lidmi, kteří mají všechny své názory shodné s mými, tak bych se už patrně dávno nebavil s nikým a neměl ani jediného kamaráda.
Jak se vypořádat s jinými názory?
Bylo by hezké mít schopnost vůbec nikoho podle názorů neposuzovat a všechny bezmezně milovat. Jenže tak to zkrátka člověk většinou dělat nedokáže. Jistě, že neodmítnu kupovat rohlíky od prodavačky o které vím, že fandí jinému politickému proudu než já a ani její preference nebudu zkoumat. Ale co s přáteli, nebo s lidmi blízkými u kterých vím, jaké mají názory? Mám je za to přestat mít rád? Ne, nedělám to. Ať si má kdo chce jaké názory chce. Podstatné je jestli je mi s tím člověkem celkově dobře, nebo jestli se spolu potřebujeme domluvit na tom, co chceme vyřešit.
Nedělám si ambice posoudit, kdo je dobrý a kdo špatný a i moje názory na něčí činy považuji za velmi subjektivní. Takže v podstatě odděluju člověka jako takového od jeho názorů i od jeho činů. Jakoby si každého člověka rozděluji na kousíčky, tedy na jednotlivé názory a činy. Každý dělá podle mě něco dobře a něco špatně. Tak proč ho tedy hned odsuzovat, nebo od sebe odstavovat pro jeden názor, nebo čin, se kterým nesouhlasím.
Neškatulkování má svá úskalí
Jenže takto to vnímám a dělám já, ale řada lidí to tak nemá. Takže když jim řeknu svůj názor, mohou si myslet, že si myslím, že jsou špatní. Není to tak, ale nic s tím neudělám. Mohu se jim pokusit vysvětlit, že jde jen o můj pohled na jejich názor a nikoli na ně jako takové. Jestli se to setká s pochopením to je vždy nejisté. Každopádně je dobré, když to pochopí a názorový spor se díky tomu stane neosobním a dojde jen k diskusi, která může být pro obě strany i obohacující.
A co když musím lidi třídit?
Opravdu jsou situace, kdy musím říct, jestli je podle mě člověk jako celek dobrý nebo špatný. Naštěstí jich moc není. Jednou z takových situací jsou například volby. Tam se po mně chce, abych si zkrátka vybral. Řeknou mi, že mám 10 kandidátů a nemám zbytí a musím si vybrat jednoho jako celek. A tak pak volím toho, kdo je mi názorově a z hlediska činů nejblíže. Je jasné, že to nejde posoudit tak jednoduše, tedy například matematicky. Nejde to brát tak, že s třemi jeho názory souhlasím a se dvěma ne a tak ho budu volit. Podstatné je také jaká je pro mě důležitost daného názoru a také je v rozhodování veliká dávka intuice. Takže ano, někdy i já lidi třídím na černé a bílé. Ale to jen pro ti tu danou chvíli, kdy se to po mně chce.
Co z toho pro mě plyne
- Ve výsledku si o žádném člověku nemyslím, že je jen dobrý, nebo jen špatný.
- Neodsuzuji jako lidi ty, s jejichž názory a činy nesouhlasím.
- Obklopuji se rád těmi, se kterými mám více společného.
